Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.
Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.
Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.
Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě - pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.
Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující -
Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti- a nenávisti- které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já… Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit - ten, který částečně pomáhal… Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako… Nenávidím podrážděnost… Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?
A jakmile hodina skončí…pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?
Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?
Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…
Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli - necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?
Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.
To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.
Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny - představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem - spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.
Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.
Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.
Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.
Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.
Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku…
Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřená okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.
Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě…, ale až teď, až když jsem byl od ní dál.
Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.
Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil?
Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti …bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné
Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.
Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc - zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého "hlasu". Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.
Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.
Pocítil jsem po celém těle nové pálení - pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.
Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil - zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby - potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně…
Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.
Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.
Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.
Šel jsem rychle - trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci - přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.
Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.
Nevšimla si mého tichého příchodu.
"Paní Copeová?"
Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.
Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.
"Ach," zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak… "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.
Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.
Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.
Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"
"Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"
"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku…"
"V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on… Vsadím se, že je jejich matka doučuje…
"Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů…"
"Nedělal bych žádné potíže."
Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. "Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je…"
"Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."
"Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."
"Dohoním to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.
"Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou …."
Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.
Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
"Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---"
Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě…
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.